www.hozhoni.eu
zpět


Vztah k rodičům. 

Jak osvobodit svůj vesmír od vesmíru v kterém jsme vyrostli.

Rodič a dospělé dítě.

Tento článek nabourává všeobecně přijímaná pravidla vzathu rodiče a děti.

V společnosti je normální, že se děti o rodiče starají a věnují jim mnoho životní energie. Na energetické úrovni se každé dítě které cítí zodpovědnost za život svého rodiče staví zády ke své budoucnosti a posílá svou životní energii opačným směrem, než je přirozené. Blokuje tím plynutí svého dobra. V kostce to může vypadat takto : dítě se narodí, je v péči rodičů, plně závislé na vnímání a uspokojování svých potřeb okolím, vytváří se limbický otisk. I když je dítě schopno už rozhodovat samo za sebe je omezováno výchovou a domestikováno spoločenským nastavením života. Jakmile je toto dítě dospělé, už nepotřebuje domestikovat, protože to dělá samo. Samo se kritizuje, samo se podceňuje, samo si zvládne už nevěřit, nebo se bát udělat chybu, hezky si umí domluvit, že tento sen, nebo touha je absolutně ulítlý a je potřeba se podívat na situaci reálně a tak dále. Pak se takové dvě dospělé děti zamilují a mají vztah, kde si vzájemně zohrávají rodiče i děti, takže je to taková hezká partička která ten vztah utváří. Asi neexistuje na Zemi člověk který by někdy neřekl, nebo neslyšel větu: „ Chováš se přesně jako matka, otec...“
A do toho se jim narodí dítě, které se to všechno hezky učí předávat dál. V tom všem pořád hrají fyzičtí rodiče obou stran roli. Nějak se na ně pořád bere ohled, nebo se dává na jejich názor, nebo dokonce se čeká na jejich svolení... V určitém smyslu a v zdravé míře je to přirozený úkaz propojení. Má to ale své hranice, které můžou být hodně překračované. 

Většina lidí v civilzaci ani neví, že pořád visí na pupeční šňúře své matky a čeká na uznání svého otce. Vztahy mezi rodičemi a dětmi potřebují stejně tak jako všechny jiné vztahy procházet transformací a proměňovat se spolu s aktéry. Všichni jsme v konstatním stavu radostné proměny, vědomě nebo nevědomě. A tak i vztahy je potřeba proměňovat. Láska ve vztazích nikdy nemizí, naopak zůstává, jenom se proměňuje způsob jejího vyjádření. K zvědomění přerodu na všech ůrovních slouží rituály. Rituál je prostor vyňatý z běžného rámce každodennosti, ale zároveň přirozená součást života. Je to vyjímečná událost.

Přechodové rituály,
u nás nejsou tak účinné jak by mohly být a v podstatě je nemáme v tradici zahrnuté. Máme rituály vstupu do základní školy, ukončení střední, vysoké atd. Tohle ale nejsou mezníky v životě člověka, které ho mění. Jsou to uměle nastavené body na cestě životem vydlážděné většinovým přesvědčením jak to má vypadat. Každý je jedinečný a prochází životem svým vlastním tempem. Toto individuální tempo udává načasování změn a přechodových rituálů. V pojímání času jako prostoru pro změny je nutno podoktnout že na všechno je ten správný čas pro každého ve specifickou dobu, proto jenom ten konkrétní člověk sám ví že nastal čas vstoupit na novou úroveň. Jako příklad je tady osamostatnění se od rodičů. Některé dítě setrvává s rodiči až do 30ti let a některé má tendenci se osamostatnit už v 16 letech. Neexistuje předpis jak a kdy by se mělo něco dít. Takové pravidla nutí lidi porovnávat se a nacházet na sobě anomálie jenom proto, že nejdou podle norem. Žádné normy nejsou pro každého vhodné na100%.
Je nutno se řídít sebou a ne světem.

Každý člověk je výhradní tvůrce vlastního života. 
Na to je potřeba myslet obzvlášť v rodinných vztazích, kde je lehké sklouznout do role zachraňovatele nebo oběti. Setkávám se ve své práci s častým modelem, kdy si dospělé děti pořád nechávají určovat život svým rodiči. Samozřejmě se to takto nenazývá, dávají se tomuto fenoménu různá sofistikovaná jména a názvy jako: bereme na rodiče ohled, nebo oni předse vědí líp co je dobré, mají skušenosti, rozumí životu, něčeho dosáhli, když oni s tím nesouhlasí, nebo to chtějí jinak... To všechno jsou jenom zástěrky před holou pravdou, která je vždycky stejná:

Vaši rodiče mají nad vám ještě pořád moc.
Může to být moc jak materiální, tak , mentální nebo citová, ale povětšině to bývá kombinace těchto oblastí. Na
materiální úrovni se to může projevovat jako závislost na pomoci v případě finanční krize, stěhování, bydlení, změny nebo ztráty práce, rozvodu atd. Na mentální úrovni je to potřeba souhlasu, odobření nějakého nápadu, změny životního stylu, rozhodnutí změnit život, nebo souhlas s už provedenou změnou, souhlas s výběrem partnera, zaměstnání, ideologie, stravování, sportu, prostoru pro život, bydlení... Citová závislost bývá na prvním míste a je pod kůží drtivé většiny lidí tak zažraná že si ji neuvědomují. Je to přirozený následek určitého druhu limbickéh otisku. Všechny strachy se dají schovat pod jeden strach a tím je

Strach ze ztráty lásky
Rodiče jsou první bohové které poznáme na této planetě, jsme na nich závislí a vytváří se nám zápis v mozku úzce spjatý s těmito osobami, bez ohledu na to jestli jsou plně přítomni nebo ne a taky bez ohledu na to jak se k nám chovají. Roli hraje i faktor přestřižení pupeční šňúry dřív než se dítě samo rozhodne – klasické stříhání pupečníku. V důsledku tohoto zákroku se naruší přirozený vývin identity dítěte, která se tak mísí s identitou matky a vzniká nezdravá závislosti na ní, nebo naopak vzdor vůči ní. I proto je strach ze ztráty lásky tak silné téma. Po porodu jak je běžně zaužíván, po standardní výchově a domestikaci společností je více či méně tímto strachem postižen každý. 

Jak se projevuje strach ze ztráty lásky? 
Jednoduše nevysvětlitelným strachem, pocitem že když nevyhovím, nebo nedostanu souhlas, tak nejsem dost dobrá/ý, necítím se ze sebe dobře, nemám ze sebe radost...až umřu. Nebavíme se vůbec o logickém podkladu tohoto strachu, ten nemá žádné opodstatnění. Tento strach je uložený v jiných mozkových sférách než je naše logická mysl. Z logického hlediska přeci o nic nejde.Tak proč se tak snažíme vyhovět? Protože si pořád hýčkáme velice zhoubnou a nepravdivou lež ve své mysli. Přesvědčení, které se nám dostalo pod kůži v dětství a vytváří lživý obraz dospělého světa. To přesvědčení zní:
„Rodiče, nebo někdo jiný je zdrojem naší lásky, má tu moc otevřít, nebo zavřít kohoutkem, ze kterého teče pro nás láska a dobro.“ Toto přesvědčení je absolutní iluze ze které je potřeba se probudit a vyléčit. Život pak nabere nádherné barvy a grády :)

Mateřská láska a respekt k vývinu dítěte.
Rodičovská láska se v přirozeném prostředí vyvíjí a proměňuje dle potřeb dítěte. Matka definuje svou roli a svůj přístup v době kdy je dítě malé a skutečně závislé na její péči. Takzvaně přijme roli matky, která je tak jasná když je dítě malinké. Tato role ale potřebuje vývin, mutaci, proměnu simultálně probíhající s vývinem dítěte. Smutné je vidět jak stejný přístup péče a kontroly „vhodný“ pro školáčka se aplikuje i na dospívající a dospělé dítě. Evidentně nedošlo k posunu vztahu vycházející z respektu k vývinu dítěte. Většina utrpení dospělých dětí ve svých vztazích k rodičům je založena na tom, že pořád cítí nesvobodu a kontrolu ze strany rodičů. Necítí se být milováni bez podmínek, cítí očekávání a tlak ze kterých se snaží uniknout, nebo jim vzdorovat, nebo se jim podřídí aby byl klid.

Sobectví
je považováno za negativní schopnost. Podívejme se na tento výraz ale z jiného úhlu pohledu. Nebylo by hezké moct být sobeckáý a hledět si hlavně vlastní štěstí, ne se strachovat o jiné lidi? Každý člověk má svůj jedinečný úhel pohledu sformovaný svou životní cestou. Z tohoto úhlu pohledu každý ví co je nejlepší jenom pro ni/něho samotného, pro nikoho jiného, protože někdo další má jiný úhle pohledu... Proto je absurdní radit někomu, nebo se domnívat že vím co je pro něj dobré, ani tehdy ne, když je to malé dítě. Ani když je to váš rodič v důchodovém věku a vy se v tom moderním světě přeci vyznáte mnohem lépe... Důležité je následovat svůj dobrý pocit a nechat i naše milované rozhodnout se na základě jejich dobrého pocitu. Ty dobré pocity dvou lidí se vůbec nemusí potkat, můžou být i v rozporu. To vše je v pořádku. Důležité je zůstat vždy u sebe, láskyplně na své straně a nechat druhé ať udělají totéž.

Zvládnout svůj pocit viny a nehodnosti jako dobrá/ý dcera/syn, když říkám NE. To je to co je potřeba zvládnout abychom byli schopni zůstat u sebe. Vymanit se z role oběti a vyšplhat se z bezmocnosti, skrze zuřivost, zoufalství, hněv, obviňování, sebelítost, naději, optimizmus až k radosti a svobodě. Všechny tyto emoce jsou prospěšné, když je s nimi nakládáno v pravý čas a moudře. Je to řebřík z temnoty vzhůru, kde slunce svítí jasně a svět je zas barevný. K tomu potřebujete být sobečtí ve smyslu dát si ten prostor a čas pracovat se sebou a najít svůj klid.

Najít vlastní klid není možné když přebíráte zodpovědnost za život někoho jiného. Máte zodpovědnost jenom sami za sebe, za nikoho jiného. Nemůžete zachránit nikoho jiného, ani svět, jenom sami sebe. 

Když každý zachrání sám sebe, nebude potřeba nikoho zachraňovat, protože budou všichni vysmátí :) Buďte sobečtí a dopřejte si čas a prostor na spojení se s vlastním Dobrem a Štěstím. Respektujte i volbu těch kteří se chtějí vědomě nebo nevědomě trápit. Je to jejich realita a vy se do ní vůbec nemáte co starat. Hleďte si svého štěstí. Buďte takto sobečtí a vyhranění. Ignorujte utrpení, ono pak stratí svou sílu a moc. Nemůžete vletět do těžké situace kterou si vytvořil někdo jiný a ze středu toho marastu ji začít napravovat. To jsou podvědomé obrazy bojových filmů, které nás oblbly a nastavili obraz hrdinů. Ale podívejte se na to, jak ti hrdinové žijí - stříhnou na konflikty a pak se perou. Schytají to více či méně a o pauzách mezi bytkami si lížou rány. Jestli toužíte být takovými hrdiny, tak si to užijte. Jestli chcete mít klid a pohodu, tak se zaměřte na klid a pohodu všude kolem sebe, i v sobě a ona poroste. Buďte drasticky selektivní ve věnování pozornosti. Protože to, čemu věnujete pozornost se ve vašem životě rozmnoží ve formě zážitků. Svou realitu si vytváří každý sám svou pozorností, svým zaměřením myšlenek, vnitřního dialogu a scénářů. Můžou být krásné, klidné nebo dramatické, smutné.... Pokud je nevytvoříme vědomě, vytvoří je nevědomě limbický otisk. A odhaduju, že limbické otisky většiny lidí preferují dramatické scénáře. Jinak by si ty telenovely a drámy lásky ani neškrtli :)

Osvobodit svůj vesmír od vesmíru v kterém jsme vyrostli je krásná cesta, zahrnující práci na všech ůrovních. Práci s limbickým systémem na ůrovni 3 mozků, změnu návyku myšlení, přepis porodu, vědomý návyk na nové vibrace a rozšiřování své frekvenční kapacity na prožívání stále více radosti, štěstí a potěšení. Tomu všemu se věnuji na svých seminářích. Pak se všechny úrovně propojí a dojde k hlubokému pochopení, smíření a procitnutí.

Procitnutí v praxi.
Vzpomínám si na dávný moment svého procitnutí. Když jsem dosáhla všeho co po mě z mého pohledu rodinné kruhy chtěli, čekla jsem otevření brány jejich lásky, hojnosti a dobra. Uvědomila jsme si, že se cítím jako figurka v nějaké stolové hře, která prošla všemi úrovněmi a uspěla: skončila vysokou, má práci, funkční vztah a skvělou budoucnost před sebou... Tak a kde je ta láska, to konečné, bezpodmínečné přijetí? Nikde. Stavidla se neotevřela a nezačalo proudit dobro, ocenění a bezpodmínečná láska dle mých očekávání. Moc dobře si pamatuju na ten moment procitnutí, kdy mi bylo nad slunce jasnější že tuto hru už dál nehraju, protože je jen a jen v mé hlavě. Hrála jsem ji s imaginárními postavami, kterým jsem přisoudila určitá očekávání ohledně mé osoby a pak se jim snažila dostát, abych získala to po čem mé srdce tak prahlo. Po uznání otce a lásce matky.

Rodiče nejsou zdrojem lásky, hojnosti, peněz, bezpečí ani určení správnosti směru. Pocítila jsem že stavidla svého Dobra můžu otevřít jenom já, nikdo jiný. Celý holografický obraz jsem uviděla najednou a říkal, že kdyby moji rodiče a jiní rodinný příslušníci byli schopni tuto kvalitu lásky dávat, tak ji mám už od narození přirozeně. Že láska není to co mě naučili a nezávisí na tom co a jak udělám, kdy a komu vyhovím, kolik očekávání splním a jak moc je potěším... Nikdy nic nebude stačit, protože to o tom není. Uviděla jsem že rodiče nejsou lidi od kterých závisí můj život, kterým náležím, nebo kterých hodnocení mojí osoby má nějakou váhu. Uviděla jsem, jak jsou rodiče zaměstnáni sami sebou, svými bolestmi, jizvami na duši, přesvědčeními a svými sny ve své hlavě... Taky to, jak moc mě milují tím zbytkem energie která jim zůstala k žití.

Opravdu mě milují celým svým srdcem. 
Zaplavil mě soucit a hluboké pochopení pro jejich cestu.
Přestala jsem po nich chtít víc. A začala oceňovat to co je jejich maximum. Jsou to moji souputníci tímto životem v poznávání toho jak tento svět funguje a jak si tvořit svou vlastní realitu a pravdu. Ne nepotřebuji jejich souhlas k tomu, aybch byla šťastná a já nemusím souhlasit s jejich utrpením a zachraňovat je, nebo naplňovat jejich očekávání o tom jak žít, abych byla dost dobrá dcera/ dobrý syn. Dávám sám/sama sebe povolení mít se dobře a být šťastná/ý, i když moji rodiče se mnou nesouhlsí a sami nejsou šťastní. Neopakuju stejný nátlak a nechci po nich aby byli i oni tak vědomí, zdraví, šťastní a nadšení v životě... nechci po nich aby se mnou souhlasili. Nedělám to co mě naučili. Dovoluju jim být takovými jací jsou a nacházím v nich krásu a lásku za všech okolností.

Rodičovská láska je magická formula, když ji přijmeme bez podmínek takovou jaká právě je. Rodičovská láska je velice mocná síla, kterou doopravdy poznáme až když jsme odvážní a jednáme skutečně pravdivě sami za sebe. Pak poznáme jak moc nás rodiče milují, jak moc při nás dokáží stát... Oni mají z nás profit i tím, že pořád rozpínají své srdce víc a víc aby nás se všemi těmi změnami pojali a hýčkali nás svou láskou, kterou dokáží dát.

Respektuji rodiče a jejich volbu plně. To ale neznamená, že se na jejich volbě podílím, když mi to nedělá radost, neznamená to, že to podporuju, nebo je od toho co si zvolili zachraňuju, nebo jim radím jak žít lépe, zdravěji. Ne, oni jsou rodiče, já jsem „jen“ dítě bez ohledu na to jak jsem stará/ý. Oni vědí nejlíp jak svůj život žít. Přesně tak jak jenom já můžu vědět nejlíp co je pro mě nejlepší, nikdo jiný to neví. Nemůže to vědět, protože jenom já vím jak se cítím a z čeho mám dobrý pocit. To je při rozhodování nejdůležitější. Ne názory, očekávání a rady jiných, ale moje radost a moje pocity.

Vycházím z vlastního stínu strachu a miluju sebe víc než mi mí bohové dětství ukázali že jsem hodná/ý. Dopřávám si stále více vnímání sebe sama, svých pocitů, svých myšlenek, hojnosti, něhy, hýčkání se, souhlasu se sebou. Volím si to co mi přináší úlevu a radost. Tak měním směr své životní dráhy a svůj osud beru do svých rukou. Můžu být blaženě šťastná/ý a vytvářet si život dle svých představ, dovolit si být sobecká/ý.

Afirmace pro podporu vytváření vaší šťastné reality:
Já jsem SVOBODNÁ/Ý. Já jsem MOCNÁ/Ý. Já jsem DOBRÁ/Ý. Já jsem LÁSKA. Já jsem HODNOTNÁ BYTOST. Moje existence má smysl. Základem mého vesmíru je absolutní DOBRO, které proudí do mě a skrze mě.

Jak žít?
Milujte své rodiče víc než oni byli schopni milovat vás, milujte je tak jako milujete sami sebe – bez podmínek. Akceptujte všechno co mají na srdci a v hlavě, ale neřiďte se tím. Respektujte jejich volbu za všech okolností, ale podílejte se jenom na tom ,co vás těší. Naučte se říkat NE a zvládat svoje naučené pocity viny a strachu ze ztráty lásky. Řiďte se jenom sebou, svou radostí. Dovolte svým rodičům nesouhlasit s vámi, s vašimi životními volbami a žijte svůj život s lehkostí v lásce, radosti a svobodě. Nepotřebujete souhlas nikoho aby jste byli šťastní, jenom ten svůj. Souhlaste sami se sebou, stůjte vždy na své vlastní straně a nebojte se chyb, žádné nejsou :)
Největší dar, jaký můžete komukoliv na této planetě, včetně svých rodičů dát je vaše štěstí a radost.

S láskou

Zuzana Hozhoni

© Mgr.art Zuzana Hozhoni 2014