www.hozhoni.eu
zpět


„Jak předávat svému dítěti jen to žádoucí...
 práce rodiče na svém limbickém otisku“

Jak rozpoznat svůj limbický otisk a pracovat s ním?
Co dělat, pokud chcete pro své dítě jen to nejlepší?
Jak to udělat, aby od vás dítě přejímalo pouze to nejlepší?


Každý rodič chce pro své dítě jenom to nejlepší a nechce dělat chyby.
V tomto snažení ho limituje vlastní nastavení z minulosti. Práce s Limbickým otiskem na semináři je odpovědí na otázky, jak se sebou pracovat a předávat svému dítěti to nejlepší ze sebe.

Nikdy není pozdě vykročit novým směrem.

Na jednom z tango večerů, kde si vychutnávám tento znamenitý tanec, za mnou přišla moje kamarádka, výborná tanguerra (tanečnice tanga) se zájmem dozvědět se víc o tom, jak jednat s dětmi jinak, než jsme zvyklí. Jak změnit ty navyklé postupy komunikace, reakcí a akcí, kterými jsme nasáklí ze svých domovů od malička...? Domluvili jsme se na setkání, protože tato otázka není stavěná tak, abychom její odpověď pojmuli za pár minut mezi skleničkou vína a tancem tanga. Chce to prostor a klid ponořit se do tématu. Není jediná, kdo se takto ptá.

Mnoho rodičů trápí jejich zvyklosti, které jakoby nemají ve svých rukách úplně...
Slova, která z nich vypadnou pod tlakem stresu nebo emocí, nebo výprask, nebo facka, nebo ignorace... pak je to rodičům líto a neví si rady. Cítí se sami vinni a rádi by to změnili. Ale jak? Dát si závazek, že se to už nebude opakovat, nefunguje. Připomíná školní léta, kdy od nás učitelé a jiné autority vyžadovali příslib pod hrozbou zlé známky nebo vyloučení ze školy, že se tohle už nebude za žádných okolností opakovat. Takový slib vede k ještě větší frustraci a sebepotlačování a strachu se spontánně projevit.

Zaběhlý postup rodičů je vyžadovat od dítěte změnu proto, aby se situace změnila  a jim se ulevilo nebo se cítili lépe. Je to odraz přesvědčení, že jiní za něco můžou, že se nám něco děje, že se to děje mimo nás... že to dítě je příliš uzavřené nebo aktivní, neposlušné, nekomunikativní. Rodič to málokdy spojuje se sebou, se svým nastavením, vlastním bytím. To je právě to podstatné, hledat původ v sobě. Dřív než začnete komandovat dítě podívejte se na sebe. Rodičova práce na sobě dokáže zásadně ovlivnit chování dítěte bez toho, aby korigoval jeho chování. Důležitá je právě změna vnitřního nastavení rodiče, protože toto nastavení vytváří energetické pole rodiny, které dítěti „předepisuje“ určitou roli.

Pro příklad: jestli je rodič příliš uzavřený a nedává city najevo, dítě může být citlivé na sebemenší podnět zvenčí a reagovat tzv. přecitlivěle, urážet se, zlobit se, projevovat své emoce navenek a pak se za to stydět. Prožívá totiž emoce za rodiče navenek a tím v rodinném sytému vyrovnává projevování emocí, které rodič neprojevuje. Je tu ale faktor studu, který sehrává velkou roli. Dítě sice projevuje emoce, ale je ve svém projevování korigováno až potlačováno. Jinými slovy, vyjadřuje emoce, ale je vedeno k tomu, aby své projevování korigovalo studem a naučilo se, co se hodí a co ne. Za tzv. morálku a vhodnost se ukrývá zhoubný vzorec potlačování sebe sama.

Takže dítě sice projevuje své emoce, ale není v tomto projevování přijato.
Naopak, je mu tato snaha korigována směrem k potlačení. Rodič tak může být v kontaktu se svými potlačovanými emocemi, které skrze dítě zas a znova potlačí. Tak se vzorec předává z generaci na generaci. Z tohoto dítěte vyroste nasraný puberťák plný vzdoru, který hledá ventil na upuštění svého emočního přetlaku: drogy, alkohol, sex, meditace, adrenalinový sport... Následně uzavřený dospělý, který „drží“ tak dlouho až nekontrolovatelně bouchne... A bouchne jednoduše tam, kde se necítí ohrožen, kde mu tzv. nehrozí ztráta práce, peněz, postavení, lásky, důvěry... Bouchne tam, kde má „jisto“ a to je nejčastěji v rodině a zvlášť při dětech, které jsou přirozeně na rodičích závislé. Tam se rodič cítí být silnější a tak automaticky „upustí“ ze své natlakované nádrže emocí nastřádané stresem z práce, vztahu, politiky, finanční situace, zdraví... Dítě netuší, proč rodič tak náhle vyvádí jenom proto, že přišlo pozdě nebo neumylo nádobí, nebo, nebo... Uzavírá se, časem má strach se projevit.

Nepředvídatelnost a neracionálnost rodičových reakcí je tak přehlušující a zásadní, že není schopno si s tím zdravě poradit. Je to pro něho moc. A tak se uzavře. Ventilování nahromaděných emocí má takovou sílu, že ani dospělý to neunese, natož dítě, kterému je málokdy vysvětleno, co se vlastně stalo a proč, aby tomu mohlo porozumět. Naopak, nikdo to neřeší a tváří se jako by to bylo „o.k.“. Jako by dítě mělo vědět, kam toto zařadit, co s tím, a ještě se s tím cítit dobře. V jiném případě přijde rodič a něco řekne na svou obhajobu, vysvětlení. V lepším případě se omluví. Každopádně je to situace kdy se rodič cítí špatně sám ze sebe až trapně. A tak i jedná.  A dítě to má zase chápat... Nefunguje to.

To, co je podstatné, je komunikovat svůj vnitřní svět.
Když to rodič nedělá ve svém světě, se sebou samým, se svými rodiči, v práci, s partnerem, není toho schopen ani s dítětem. City si žijou svůj život v podpalubí a čas od času se vyřítí na palubu a všichni jen koukaj. Pak je ticho a jde se dál. Zvykne se na to, že máma/táta má čas od času výlevy a hotovo. Ale dítě se uzavírá, nekomunikuje, časem rebeluje a neposlouchá. Co se stalo? Vždyť to bylo tak dobré dítě? Dítě je nastaveno milovat bez podmínek své rodiče. Své bohy miluje takové, jací jsou. Ale sebe sama miluje tak, jak mu to vyzrcadlí bohové dětství - rodiče.

Na základě toho, jaká je citová komunikace mezi rodičem a dítětem, a jak je dítě oceňováno a respektováno v komunikaci a konání, si dítě nastavuje svou sebelásku.

A pokud není svět citů předmětem komunikace, pokud se rodič o to nezajímá, protože dělá dle svého mínění to nejlepší pro své dítě, může se domnívat ,že by se dítě mělo cítit dobře. Citové nepohodlí dítěte vnímá rodič jako své selhání. To je ta základní chyba, kterou nepřizná ani sám sobě. Nebo přizná, ale stydí se za to, nebo to neumí změnit. Rodič není rodičem proto, že automaticky ví co je pro dítě nejlepší. Je rodičem z vlastní vůle. Přijal tuto roli i se závazkem práce na sobě. Komunikovat s dítětem o jeho citech, pocitech, jeho citovém světě je důležité. Náročné je to tehdy, když rodič nedává váhu vlastním citům, pocitům a nevyzná se v sobě. Když nemá praxi v komunikaci sám se sebou na tomto poli.

Rodič si neuvědomuje, že správná slova ve správný moment dokážou divy.
Zapomíná na magii laskavého doteku, objetí, pohlazení. Na sílu ticha a naslouchání. Na správnost otázek a skutečného zájmu. Důvod je ten, že se dítěti nedostává citové komunikace a dospívání skrze projevování citů rodiče směrem k dítěti. Ono se pak neumí v těchto sférách pohybovat, orientovat. Dospěje k přesvědčení, že city jsou oblast, která se nekomunikuje, do které se ostatní nepouští, která se nesdílí a není přístupná okolí. Vytvoří si mylný obraz, že se svými city, pocity a emocemi musí zůstat samo. Tímto přesvědčením se řídí a žije ho, protože mu to dovoluje vyrůstat s citově uzavřeným rodičem, na kterém je závislé.

Pak má ale v dospělosti problém navázat skutečnou blízkost a intimitu s ostatními lidmi.
Může mít partnerský vztah, ale není skutečně blízko svému partnerovi, nesdílejí svůj citový život a svoje nitro. Žije zase chladný vztah. A to se týká i vztahů k dětem, přátelům, životu... Tento uzavřený postoj k citům mu sice umožnil žít s rodičem, ale blokuje ho v partnerském vztahu. Vedle rodiče mu tento postoj dovoloval přežít, protože jako dítě byl tento člověk velmi senzitivní na dění doma. Věděl, vycítil, co se blíží a musel dávat větší váhu tomu, co se děje venku než v něm samotném. Jeho pozornost byla zaměřená na vycítění okamžiků, aby předešlo nějaké rodinné hádce, bouři, neshodám a tím vlastnímu citovému nepohodlí, se kterým si nevěděl jako dítě rady... uzpůsobilo své chování právě tak, aby byl klid.

Tento postup se v mnoha dospělých lidech zrcadlí jako překážka dopracovat se k pravdě ve vztazích.
To citové nepohodlí, když někdo projeví negativní emoce je tak nepříjemné, až fyzicky, že se této konfrontaci vyhýbá. Nebo naopak zneužívá své moci a zastavuje projevení emocí u svého protějšku – partnera, dítěte... Nejjednodušeji se to aplikuje na dítěti, které je závislé a otevřené. Dítě nezná ironii, sarkasmus, ani jiné formy pasivní agrese, kdy se skutečné city, emoce neprojevují na rovinu, ale zaobalují se do intelektuálních hrátek. Dosáhne se tak zmatení tzv. „nepřítele“, který musí přemýšlet, co je více pravda: to, co táta říká, nebo to, jak to říká? Rodič si myslí, že když něco řekne, tak je jasno a dítě má poslechnout. Rodiče se často opírají o velikou iluzi a to tu, že dítě do nich nevidí. Že je nechápavé.

Dítě velice jasně rozpoznává esenci toho, co se děje.
Přesně ví, kde je pravda a reaguje na ni pravdivě a upřímně. Až do té doby, než je domestikováno k tomu, aby tuto nepohodlnou pravdu v sobě zatlačilo a věřilo autoritám, které lžou samy sobě.


Když se dítě dostane do rozporu mezi vlastním pocitem a tvrzením autority, je nuceno upřednostnit tvrzení autority, protože cítí svou závislost pro přežití. A tak se vnitřní kompas dítěte, který je přirozeně aktivní  a spolehlivý, začne stávat vnitřní překážkou pro život v rodině, komunitě, společenství. Vznikne přesvědčení, že když rozhoduje autorita, tak se musí poslechnout, jinak je problém. Ale člověk je individuální tvor, který potřebuje tvořit a vybírat si, s kým propojí své sny, nápady a konání. Nemůže se řídit předpisy nebo pravdou někoho jiného. Společenství funguje tehdy, když se každý vyzná sám v sobě, umí komunikovat svůj vnitřní svět, své pocity, přání a pravdu a řídí se nimi s úctou ke své jedinečnosti. Pak se tento postoj přenáší i do vztahů k ostatním.

Tak, jak přistupujeme k sobě, přistupujeme k ostatním...
A k sobě přistupujeme tak, jak k nám přistupovalo okolí ve věku 0-9 let našeho dětství – vytváří se v nás vnitřní dítě a náš vztah k němu.
Rodina je jeden z druhů společenství. Rodičovství je způsob doprovázení životem.
Výchova nespočívá v příkazech, zákazech, trestech, odměnách a komunikaci založené na cíli dokázat tomu druhému, kdo se mílí. Rodič je každý člověk na planetě – protože je rodičem svému vnitřnímu dítěti. Od vztahu ke svému vnitřnímu dítěti se odvíjí všechny vztahy. I vztah k fyzickým dětem. Pokud jsme jako děti byli kritizováni, díváme se na svět očima kritika, který všude hledá chyby a věří, že je důležité nacházet chyby a nedostatky a vylepšovat je. Je iluze myslet si, že ke svému dítěti se budete chovat jinak. Limbický otisk kritiky je nastavený jako automat ve vašem mozku a stačí, aby jste byli unavení, nevyspalí, vystresovaní a „automat“ přebírá vládu nad vašimi reakcemi.

Mnoho rodičů trápí, že někdy jednají se svými dětmi přesně tak, jak to nesnášeli, když sami byli dětmi.
Neumějí to napravit. A pak se za sebe stydí a chtějí to změnit. Nebo se ujistí v tom, že s tímto dítětem to jinak nejde a odůvodní si své chování. Nebo oscilují mezi těmito dvěma přístupy k sebereflexi svého přístupu k dětem. Ani jeden není z dlouhodobého hlediska udržitelný.


Cesta změny limbického otisku mě zavedla hluboko do tajů vnitřních nastavení lidí, i těch, které si mnohdy neuvědomujeme, nebo je nechceme vidět a zabývat se nimi. Každý přístup je v pořádku... V praxi vidím lidi, kteří mi sdělují, že o limbickém otisku už nějakou dobu vědí, ale až teď je „to pustilo“ na mou přednášku, workshop atd. Není důvod posuzovat načasování změn ve svém životě, protože v tom hraje více neznámých než jasných faktorů. Tím, jak se naše vědomí rozpíná, víme víc, vnímáme víc a tak se i na svou minulost díváme jinak. Když budoucnost odhalí své vhledy, tak přinese úlevu v poznání, že to, čím jsme se trápili, nese kvalitu a všechno je v pořádku.


Moje úcta ke všem rodičům pořád narůstá víc a víc skrze práci s nimi a jejich limbickými otisky.
Pro mnohé lidi začíná být práce na sobě aktuální s příchodem dítěte. Ono přináší výzvy skrze své chování a požaduje změnu. Příchodem dítěte se změní dynamika partnerského vztahu a tím i jeho kvalita. Mnohé je najednou jinak a není jednoduché v tom najít rovnováhu, natož harmonii:) Jsou to právě dříve zmiňované impulzy k tomu, abychom si všímali své zvyky, návyky, sklony a automatické reakce na dění kolem sebe. Sklony brát si věci osobně, kritizovat se, podceňovat se, pochybovat o sobě, nevěřit si, být bezmocní a zoufalí, křičet, nadávat, zlobit se, vydírat, manipulovat, vyjednávat... Jsou to všechno návyky z kódovacího období limbického otisku, které rodiče vedou k řešení situací někdy i tzv. zkratovým chováním. Dobrá správa je, že za to opravdu nemůžete a ani vaši rodiče. Limbický zápis tam je a nedá se tvářit, že ne. Praxe to ukazuje stále více.

Rodiče jsou velice rádi a uleví se jim, když se dozvědí, že to lze změnit.
Cením si tohoto přístupu, protože na přístupu ke svým dětem se dokážeme rozvinout velice rychle. Dítě je silná motivace.

Není důvod se trápit pro cokoliv. Přišla jsem praxí na to, že : Nic se nemůže úplně pokazit a vždy existuje cesta ke zlepšení.
Cokoliv se stalo, je cesta ke zlepšení. Rodinný život se po přepisu limbického otisku zlepšuje, mění a nabývá na jemnosti a vzájemné úctě a harmonii. Posun je vždy směrem k lepšímu. Každý rodič má šanci a svůj vlastní rytmus, jak svá nastavení mění. Není v tom nic zvláštního, že se postupy odlišují a časově různí. Pro každého je cesta změny individuální. Tuto individualitu cesty vnitřní proměny ctím a dávám ji prostor jak při práci ve skupině, tak i v práci s individuálními klienty- jednotlivci nebo páry. Nebo jako dnes mamince a jejímu synkovi, kteří byli na osobní konzultaci spolu. Nádherná práce. Moc mě těší sledovat naději v očích matky, která byla zoufalá ze situace. Vidět úsměv a slyšet smích klienta, který měl za to, že už není naděje. Pozorovat pár, který znovuobjevuje cestu k sobě , tu kterou sami už neuměli najít. Prohlubování pochopení jeden vůči druhému...

Dítě není nepřítel ani učitel.

Dítě je partner ve vytváření žití, který zasluhuje úctu a respekt ke všemu, co je. Pokud toto nedostává od svých rodičů, bouří se svým způsobem v každém věku.
Poukazuje tak na nedostatečnou sebelásku a sebeúctu u svých rodičů. Je důležité pochopit to a skutečně rozumět svému dítěti a jeho potřebám na všech úrovních. Rozpíná to vědomí a srdce rodičů.

Úspěch v čemkoliv spočívá v umění správně se dívat a najít takový úhel pohledu na situaci, který umožní pozitivní změnu.

Jak se to dělá? To je častá otázka, na kterou odpovídám skrze své přednášky, semináře a osobní konzultace.
Nikdy není pozdě vykročit novým směrem.
Vítám lidi, kteří mají zájem podívat se sami na sebe zblízka tak, jako to ještě dosud nebylo možné, a udělat se sebou změnu. Možnost dozvědět se víc a pracovat na sobě a se svým limbickým otiskem je na mých akcích. Jste vítáni. :)

© Mgr.art Zuzana Hozhoni 2015